Deník šílence.....

 Co bychom to byli za web „Deník-šílence“, kdybychom tu žádný šílený deník vlastně vůbec neměli?

             Naštěstí jsem trochu pátral po zdejším sídlišti a v útrobách jednoho sklepa, ve ventilační šachtě, jsem skutečně nalezl, zaprášený deník, jednoho nejmenovaného šílence. Postupně zde budu otiskovat jeho doslovný přepis:

                                                       Část 1 – Šílenství:

8. 5. 1994- 02:30:                  Je studená noc, já nemůžu usnout. Stále mám strach. Je to sice už téměř rok, po té osudné události, ale stále to mám živě před očima. Přijde mě zabít. Jsem si tím jist. Viděl jsem jí to na očích, když se na mě dívala. Viděl jsem jí to na rtech, přestože na hlas nemluvila. Vlastně možná ani mluvit nemohla, její rty byli dávno mrtvé, rozdrásané časem. Jak by mohla sakra mluvit?!  Přesto říkala „Přijdu si pro tebe. Jsem Niara, bohyně veškerého šílenství a ty jsi mě vyvolal. To nelze vzít zpět, nelze odpustit! Přijdu si pro tebe a pak se třes. Bohyně šílenství Niara ti dává rok, tak zní má zvěst. A teď běž!“

                                                 A já běžel. Ze všech sil. Hnal mě totiž hrozný strach. Zastavil jsem se až po spoustě desítkách kilometrů, dřív jsem se neodvážil zastavit, ani pohlédnout zpět.  Nepočítal jsem to, ale běžel jsem spousty hodin, než na mě padlo konečně vyčerpání a…asi jsem plakal….prostě se stulil do trávy a brečel jako malé dítě…. Stejně jsem daleko neutekl….. Stejně si pro mě přijde, ať budu kdekoliv….. Ať udělám cokoliv….. Už mi zbývají jen tři měsíce. Není tohle (!) šílené?

8. 5. 1994- 04:50:                  Nakonec jsem usnul, ale ve snu viděl spousty děsivých obrazů. Viděl jsem horu, a jak na ní šplhám. Byl jsem už téměř na vrcholu, když se, z čista, jasna, objeví její potrhané ruce a strčí mě opět dolů. A já padám a nemám čeho se chytnout. Nakonec se probudím. Sedím tu zpocený, oči vytřeštěné. Mám vážně strach. Proč jsem tam sakra chodil? Proč jsem jí pokoušel? Proč jsem se tomu jen smál, když jsem o ní poprvé slyšel? Teď se vysmívá ona mě. Třeba už tu dávno je, třeba sedí tiše ve tmě a jen se mi směje.

                                                    Venku už pomalu začíná svítat.

8. 5. 1994    čas-  neznámí, místo –  neznámé:             Šel jsem se projít, na Divokou Šárku. Nevěděl jsem co jiného dělat.  Chtěl jsem si jen vyčistit hlavu a…zapomenout…Vážně jsem netušil, co tím způsobím!  Vážně jsem netušil, že Ona půjde se mnou.

                                                Říkal jsem tři měsíce? Ona si pro mě přišla už dnes ráno!  Zahlédl jsem jí sedět na pařezu, chvíli jsem myslel, že ještě spím. Kynula mi jemně hlavou a usmívala se, jako na malé dítě, co právě něco provedlo, ona ho však chce jen chlácholit (to se holt stává, myslel jsi to dobře“). Vlastně se ani teď nezdála nebezpečná, ale vím, co jsem viděl před tím. Kromě toho, přímo přede mnou mi zabila mé přátelé.  Je to Bestie! Když jsem k ní došel, otevřela do kořán ústa, ze kterých vystoupil kouř. Od té doby si nic nepamatuju. Jen to, že jsem se probudil, v jakési šedivé kobce…nyní už jsem tu dlouho…těžko říct jak dlouho…Možná dny, možná měsíce, možná celé roky. Tady je to stejně jedno. Dokud jsem tu, jsem v bezpečí, jakmile mě vezme zpět na svět, do tří měsíců zemřu. Tak zní můj ortel. A ona to udělá.  Tady, kde teď jsem  naštěstí čas neplyne, nebo možná plyne, ale jinak než ten náš. Pokud toto někdo čte, pak vězte, že potřebuju vaší pomoc! Musíte jít na to místo  kam před rokem spadl ten meteorit. Od té doby je tu s námi a do kaď tu je, jsme ve vážném nebezpečí všichni!  Nemám teď moc času vysvětlovat podrobnosti, momentálně sedím ve tmě a slyším přicházet její kroky. Brzo sem dorazí, co bude pak- nemám tušení. Příště až se s vámi spojím, vám vysvětlím více. Teď ale běžte a najděte způsob, jak ten kus šutru zničit!

                                               Hodně  

Štěstí, brzy se zase ozvu.